Ariánci

Jednoduchá nebyla ani situace v církvi samotné. V té době se velmi rozšířilo v Evropě bludné učení, tzv. ariánství.

Kolem roku 323 se kněz Arius z Alexandrie vzbouřil proti svému biskupovi. Podle něho Bůh Otec byl sám věčný, nestvořený, pravý princip všech věcí. Slovo (tj. Kristus) přijalo od něj život. Byl stvořen jako dokonalé bytí přede všemi věky, ale jen Otec byl pravý Bůh. O celé této nauce se debatovalo v Egyptě a pak v celé církvi. Byl tedy v roce 325 svolán koncil do Niceje a tento koncil definoval nauku  - tři Osoby Nejsvětější Trojice byly definovány Kristus jako „ Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem“. Všichni biskupové to přijali, až na dva.

Císař byl spokojený, ale postižení se ozývali stále hlasitěji. Světská moc začala pomalu zasahovat do církevních záležitostí. Necelé tři roky po koncilu samotný císař Konstantin patrně pod vlivem své nevlastní sestry Constantie přešel na stranu ariánského bludu.

Postavil jsem se proti těmto bludařům a někdy jsem bojoval proti většině. V jednom městě mě dokonce veřejně bičovali a vyhnali mě z města. I biskupa Hilaria vyhnali z Poitiers. Já jsem musel utéct na ostrov Galinaria, kde jsem se živil jen bylinkami a modlil se. Věděl jsem, že zlo může být poraženo jen modlitbou. Za nějaký čas jsem se dozvěděl, že vládce lituje svého omylu a chce se s Hilariem sejít. To znamenalo, že i já jsem se mohl vrátit. Na zpáteční cestě do Poiters jsme byli s našimi druhy svědky mnoha Božích zázraků. Po příchodu do Poitiers jsem se usadil v poustevně poblíž města Ligugé.

 

Můj Bože, vyznávám, že můžeš osvětlit mou temnotu. 

Vyznávám, že pouze Ty to můžeš. 

Toužím, aby se má temnota stala světlem.