Amiens

Aby moje vyprávění nebylo moc monotónní, nechám promluvit mého vrstevníka Sulpiciuse Severuse.

„Toho roku uhodily mrazy tak strašné, že mnoho lidí chladem pomřelo. Jednoho dne, bylo to uprostřed zimy, potkal Martin v bráně města Amiens nahého žebráka. Martin sám už měl jenom zbraň a jednoduchou uniformu. Jakmile viděl, že ten ubožák prosí nadarmo, a nikdo se do dobrých skutků příliš nehrne, pochopil muž bohaplný, že ho musí zachránit sám. Jak to má udělat, když už má jenom plášť? Všechno ostatní totiž také rozdal. I vytasil meč a rozťal svůj oblek na dvě poloviny. Jednu daroval žebrákovi a do druhé se znovu oblékl.

Tu se začali někteří kolemjdoucí velmi smát, protože v tomto odění vypadal jako trhan. Byli tam však také lidé se zdravým rozumem, a ti začali sami nad sebou hlasitě naříkat, že se nezachovali jako Martin.“

Tak takhle si to pamatoval Severus. Já si pamatuji ten smích, musel jsem asi vypadat jako šašek.  A také si pamatuji oči toho žebráka.

 Děkuji ti za všechny blízké lidi… Díky Pane, za všechno krásné, co mi posíláš do cesty.